Vyhledávat

Vnímala jsem svoje kreslení jako průměrné, a to pro mě znamenalo, že nemá cenu se mu věnovat

Požádala jsem o rozhovor jednu z žen, se kterou se u tvoření setkáváme již přes deset let. Do loňského roku Marie tvořila každý týden se svými dětmi v rámci mého kroužku a pravidelně několikrát do roka v ženských kruzích. Povídaly jsme si o tom, jak se postupně proměňoval její vztah k tvoření a co jí probuzení kreativity přineslo do běžného života.

Jak jsi to měla s tvořením, když jsi byla malá?

Jako dítě jsem ráda a hodně kreslila a tvořila. Věřila jsem, že mi to jde dobře, možná i díky tomu, že moje babička si byla ochotná každý obrázek nebo mnou vytvořený dárek vystavit. 

Na druhém stupni základní školy mě výtvarku učila dobrá podporující učitelka, ale taky jsem se střetla s tím, že někteří spolužáci měli daleko větší výtvarné nadání než já a porovnávání s nimi mi rozhodně neprospívalo. 

Pamatuju si, jak jednou – mohlo to být tak v šesté třídě – jiný učitel výtvarky vyhlásil soutěž o nejlepší obrázky pohádkových bytostí. V prvním kole jsme měli kreslit nebo malovat vodníka. Učitel pak měl všechny odevzdané obrázky připevněné na tabuli a postupně je vyřazoval. Nakonec byly na tabuli už jen čtyři práce, moje mezi nimi. A on pak odstranil tu mou. 

Ocenění, ve formě obrázků, které nakreslil ten učitel, dostali jen první tři. Tolik mě to zklamalo, že ve druhém kole jsem ježibabu v podstatě obkreslila podle jednoho obrázku, co jsme měli doma. Pochopitelně se do finále zase nedostala. O obrázek čerta ve třetím kole už jsem se ani nepokusila.

Během střední a vysoké školy bylol vrcholem mého výtvarného projevu čmárání po sešitech. Vnímala jsem svoje kreslení jako průměrné a to pro mě znamenalo, že nemá cenu se tomu věnovat.

Kdy se tento tvůj postoj změnil?

K tvoření jsem se opět dostala až díky svým dětem. V Opicích jsme prakticky každý týden něco vytvořili, obvykle zadání provázela snaha, aby šlo o společnou práci mámy a dítěte. Pro mě to dlouho znamenalo poměrně velkou míru stresu. Snažila jsem se uhlídat, aby dítě pracovalo jen tam, kde má, a ještě pokud možno výsledek vypadal nějak přijatelně. Do toho se pak přidala péče o mladšího sourozence. A ve chvíli, kdy trošku povyrostl, ještě hlídání, aby nelikvidoval práci ostatních dětí, nerozlíval barvy nebo nejedl lepidlo. Díky tomu mělo sice starší dítě větší míru svobody projevu, ale když potřebovalo pomoc, tak jsem měla pocit, že bych se potřebovala naklonovat.

Užít si tvůrčí proces a ponořit se do tématu pro mě v té době nebylo moc možné.

Poté přišly i příležitosti, kdy jsi mohla tvořit i sama za sebe. Co to pro tebe znamenalo?

Výjimkou byly občasné večery v ženském kruhu, kde jsem s sebou děti neměla. Tam jsem se dokázala pod tvým vedením ponořit do tématu a kreslením nebo malováním vyjádřit, co je ve mně. Sice výsledek nevypadal prakticky nikdy tak, jak jsem chtěla, ale tolik mi to nevadilo, protože jsem tyto svoje obrazy brala hlavně jako prostředek k tomu, abych se dokázala dostat k sobě a pak sdílet své myšlenky a pocity s ostatními.

Na mateřské jsem také začala háčkovat a pak i plést, to pro mě byla daleko snazší cesta, jak něco tvořit. Začínala jsem dětskými čepičkami, držela se návodu a byla jsem zoufale nejistá, když jsem vybírala kombinace barev. Ale měla jsem pak takovou radost, když děti čepičky s nadšením nosily!

Moje děti rostly (už tolik nejedly lepidlo) a já rostla s nimi. A od tebe jsem tak dlouho poslouchala, že proces a prožitek jsou důležitější než výsledek, až jsem to tak začala konečně vidět taky. I tak pro mě bylo často těžké pustit kontrolu a nechat dítě ať svůj krásný obraz “zničí” tím, že bude přidávat další a další vrstvy barvy. Nejvíc mi v tom pomáhalo vzít si vlastní papír, věnovat se svému obrazu a dítěte si moc nevšímat. A ty jsi mě v tom podporovala. Dokázala jsi často říct přesně to, co jsem potřebovala slyšet, abych začala nebo abych mohla pokračovat.

S jakými překážkami jsi se na své tvořivé cestě setkala? 

Nejtěžší pro mě asi je narážet na své limity, když se snažím zachytit na papír realitu. Frustruje mě to natolik, že mám tendenci to vzdát. Takže se častěji držím abstraktních obrázků nebo se ráda věnuji ručním pracím, kde se mi víc daří zhmotnit to, co jsem měla v plánu.

Nacházíš v tvůrčím procesu nějaké paralely s běžným životem?

Díky tvoření jsem si mnohokrát ověřila, že je důležité vytrvat. Často, když začnu něco kreslit, malovat nebo vyšívat nebo třeba jen zdobit dort, tak se mi to, co vzniká, nelíbí. Před deseti lety bych to pravděpodobně vzdala, nebo začala znovu od začátku a dost možná to pak vzdala při několikátém pokusu. Dnes už vím, že má smysl pokračovat dál. Přidávat další detaily, další vrstvy, další řádky. Opakovaně se mi potvrzuje, že když dám do tvorby dost času a energie, tak se z ní nakonec vyloupne něco, co bude mít svou hodnotu. V životě vidím totéž všude kolem sebe. Ať už se pustím do čehokoliv, začátky bývají těžké, ale když na té cestě vydržím dost dlouho, tak to přinese svoje ovoce.

Na jaké tvoření pod mým vedením vzpomínáš nejraději? 

Ráda vzpomínám na to, jak jsme jednou malovali nebe a peklo. Přeložili jsme papír na půl, na jednu půlku jsme malovali nebe, na druhou peklo a mě to moc bavilo a užívala jsem si ty dva oddělené světy. Ale Ty jsi pak přišla s tím, že máme ten papír znovu přeložit a ty dvě poloviny do sebe otisknout. A mně se ten pokyn vůbec nelíbil, byla jsem přesvědčena, že si tím svůj výtvor zničím, moje modrobílé nebe a černočervené peklo budou najednou pryč a místo nich zůstane jen mazanice. Stálo mě dost odvahy to udělat, ale když jsem pak ten papír znovu otevřela a viděla, jak se peklo otisklo do nebe a nebe do pekla, tak mi nějak došlo, že to vlastně dává smysl, že nic není jen dobré nebo jen zlé, že se v nás oba ty světy spojují. Je v nás trochu toho pekla a trochu nebe. Vzala jsem znovu štětec a pracovala na tom obrazu dál. Dnes je to jeden z obrazů, který mám nejraději, i když se mi ještě pořád nepovedlo pověsit si ho na zeď.

Kdy se tě tvůrčí proces nejvíce dotkl?

Těžko říct. Pokaždé, když při tvoření na něco přijdu, něco nového se mi propojí, tak to pro mě má veliký význam. Ale vzpomínám si na téma jednoho ženského večera před pár lety. Měly jsme s sebou každá svoje fotky z věku zhruba deseti let a úkolem bylo zachytit na papír, co se v našem životě stalo, že z těch desetiletých holčiček na fotkách vyrostly ženy, kterými jsme dnes. Pamatuju si, že jsem polovinu té doby vymezené pro tvoření proplakala. Pak se mi to v srdci a v hlavě nějak poskládalo a nakreslila jsem obrázek křídami, který pro mě dodnes hodně znamená.

Co přináší tvoření a tvořivost do tvého současného života?

Tvoření pro mě většinou znamená čas pro sebe a relaxaci. Někdy mě to stojí víc sil, ale vždycky mi přináší uspokojení.  

Nemám moc buňky na interiérový design a mám mnoho výhrad k tomu, jak náš byt vypadá, ale tvoření mi pomáhá vylepšovat vztah, který k mému domovu zaujímám. Když je v místnosti něco, co jsem sama vytvořila, pomáhá mi to cítit se tam dobře. Najednou vnímám toto místo jako svůj prostor, o který chci pečovat, protože ho mám ráda a protože si mou péči zaslouží.

Zároveň je tvoření pro mě často také vyjádřením vztahu k někomu blízkému. Když uháčkuji mandalu nebo vyrobím andílka z drátu jako dárek pro kamarádku, upeču a ozdobím dort pro děti k narozeninám nebo strávím týdny nad tvorbou fotoknihy pro naši rodinu, dávám do toho svůj čas, pozornost, energii a doufám, že z toho ti obdarovaní ucítí moji lásku.

Pokud toužíte zažívat proměnu svého vztahu k tvoření společně se mnou, máte jedinečnou příležitost. Ještě do pondělí 16. 11. 2020 se můžete přihlásit do skupinového programu TVOŘENÍ TĚ PROMĚNÍ.

Žádné komentáře

Vložte komentář k příspěvku